Název

24-28/10 - In the footsteps of WWII (Luxemburg, Belgium, France)

Popis

24/8/2014
Obsah neznámý. Pravděpodobně nevhodné k publikaci.

25/8/2014
Smutek z odloučení od mý nejoblíbenější kryptofašistický party, věčně nadávajíc na český pojetí stavění rodinných domů, Škodu Octavia a módní divergenci, byl tak velkej, že jsem se k nim musel přidat na cestě do minulosti aka Po stopách WWI+II. Aby byl zážitek umocněn, přibalil jsem s sebou i jednoho německýho árijce Johannesa, kterej by hravě dostal roli v kritiky oceňované České Sodě.
V Antverpách (momentální místo našeho výskytu) nasedáme na vlak – naštěstí ne směr Osvětim, i když by to bylo rozhodně tematická – směr Libramont, kde krátíme čekání na opozdivší(?) Kašpary prohlídkou města. Zjišťujem, že je tu větší hovno než zbylo z Drážďán po kobercování RAFkou, a tak přečkáváme zbytek času na zastávce, kde máme být vyzvednuti. Okolo 10. hodiny zbystřujem vozidlo, který by si člověk lehce spletl s Tigerem, VW Caravella, s osádkou horší než Hitlerovo „konečné řešení“. To znamená jediný – Kašpaři jsou tu. Postupně se ze dveří líhnou Jendy, Jardy, Maťky, GT (druhej a zároveň poslední nefalšovanej Němec), Jářek a Faboš. Sestavu teda doplňujem já a Joey a osmi člennej sausage cirkus může naplno vypuknout. Přesun do Bastogne, „hlavního města“ Arden, kde to ve ’44 Áďa ještě jednou zkusil zvrátit na svou stranou, ale nepochodil. Aby sme všechny ty hrůzy psychicky unesly, tak více méně klasicky po kašparsku prolejváme hrdla vínem a slivovicí. V Bastogni navštěvujem výsadkářský muzeum (hlavně na počest sto první (Bratrstvo neohrožených)). Samá puška, granát, helma, tak se všichni v hlavách přesouváme zpět, když ne do 2. druhý světový, kterou jsme prožít nestihli, aspoň 5 let zpět, kdy sme se honili v Call of Duty a přes hordu nepřítel se snažili zabrat barák. Po prohlídce náměstí s vystaveným Shermanem a odsouzení belgických hranolek a Jeepu Cherokee, přesouváme do muzea vyskytující se za městem, s docela větším záběrem než to předchozí. Dostáváme sluchátka, do kterých se linou příběhy 4 různých postav „žijících“ za války, a přes několik audio vsuvek za současnýho pozorování artefaktů a tří řekněme kin (člověk sedí, poslouchá a před ním se pohybují kulisy), se tyhle příběhy spojují v jedno velký finále, a to je ta třešinka na tomhle chutným muzejním dortu. Vedle muzea ještě stojí pravděpodobně další z milijónu památníků, z kterýho se naskytuje výhled na část Arden, a tak dumáme, kudy tu ty tygři a panteři projížděli, a ještě krypta, která když už nic, nám aspoň připomíná Wolfenstein.
Na koleni vymýšlíme další bod cesty a vybíráme Maťkův nápad navštívit hrad/zříceninu Bouillon, která by snad měla být v něčem největší (podle velikosti nejspíš největší ve vesnici). Já jsem v rámci nízkýho rozpočtu nešel dovnitř, takže zde nemůžu naplno rozvinout svůj nadpozemský talent na popis historických budov, snad jen, že z venku to vypadalo moc pěkně, šedě, stejně jako každá střecha ve vesnici/Francii. Další bod zájmu – Semois Valley – nám maří silná mlha, stejně jako na počátku ardenský invaze, tak aspoň nakupujem proviant v místní večerce. Dnes už nás čeká jen přesun na severní francouzský pobřeží, konkrétně je z rána v plánu Étretat (město Ypres a Dunkerque přeskakujem). Zapichujem neznámo kde na silničním(?) odpočívadle poblíž Poix-de-Picarde a kromě jiných skutečností, utváříme přezdívku pro Faboše, a sice Žďárák.

26/8/2014
Posun na zimní čas nám dopřál hodinku spánku navíc a po ranní menší dávce čaje s vydatnou dávkou slivovice, vyrážíme do Étretat, vesničky na pobřeží populární pro svoje mramorově bílý útesy formovaný do sloních chobotů. Po kratším hajku se člověk dostane nad úroveň oněch útesů, s golfovým hřištěm po levý straně a s výhledama dolů do vesnice na protější kopec s kostelíkem. Místo tak prozaický, že si to skoro říká o napsání básně.
Přes přístavní Le Havre, plný šedo komunistických hotelových resortů, kde krmíme 80 litry našeho velblouda, jednoho vysunutce (?) a jednoho zavěšence (Pont de Normandie), o kterých pro zklamání všech nedostáváme od Jendyho několika hodinovou přednášku, se ještě přes předměstí města Caen, kde se nám dlouho nedaří natrefit na obchod s jídlem a pitím (čti chlastem), než to zachrání starej dobrej mekáč (zasraní žabožrouti neochotní pracovat v neděli), konečně dostáváme do asi největší high-lightu výletu, a to normandským plážím, kde se 6. června udála nejslavnější/nejodvážnější/nejhloupější mise II. Světový – Mise Overload aka Vylodění v Normandii. Posilněni řeckou metaxou nemůžem jinak než s chobotama venku vlítnout na smradlavý Juno do oceánu, jehož teplota (16°) není žádný kafíčko, ale aspoň nás na chvíli vysvobozuje z alkoholovýho deliria. Při vylízání na nás naštěstí nikdo nezačal pálit z kanónů, jako na spojence 70 let zpět, ale asi bysme se nijak nedivili, lidi byli určitě zděšenější než Němci při zahlídnutí americký flotily plující jejich směrem. Přesun do Arromanches, vesničky mezi pláží Gold a Omaha, kde se mimo muzea a 360° kina dá ještě zahlídnout pozůstatky uměle vybudovanýho přístavu spojenci, pomocí kterýho zásobovali svý válečníky. Naštěvujem ono kino, který se skládá asi z 9 obrazovek v kruhový místnosti, na kterých promítaj (ať už na každý něco jinýho, nebo jednu scénu na víc obrazovkách) dochovalý nahrávky z války – impozantní. V plánu je ještě muzeum, bohužel je již zavřeno, takže utíráme nos a procházíme pláž, na který uvízlo pár betonových valů a hledáme místo, kde bysme mohli doplnit prázdný žaludky. I přes malou nadmořskou výšku je to tu všechno s vysokohorskou přirážku, tak nakonec sedáme do speed-foodu, kde dáváme hranolky, hamburgry a Jenda si konečně dává svou vysněnou rybu :D.
Sic je teprve něco po šestý, ale oskar už zalezl, tak pomalu přemýšlíme o místě ke spaní, předtím ale ještě zajíždíme do Bayeux, kam nás dotlačil absťák. Daří se nám nalézt večerku s dostatečnýma zásobama vína, takže je náš výlet hned o 8 flašek veselejší. Obhlížíme místní působivou katedrálu, a už rychle uháníme zpátky na pobřeží, aby sme mohli začít testovat kvalitu místních vín. Táboříme 5 metrů od pláže Omaha, přímo na ní to bohužel pro příliv nejde. V noci se bůh ví kam zatoulává Ždárák, ale nikdo už nemá sílu ho jít hledat, uvidíme ráno.
27/8/2014
Stáváme za východu slunce, na Omaha beach, Ždárák je na místě a živ, no líp prostě být nemůže. Bortíme tábor, obhlížíme Omahu a pomník a suše přehráváme Vylodění v Normandii. Nejbližší muzem je ještě zavřeno, a tak razíme na hřbitov americký spojenců, rozkládající se na 70 hektarech a obsahujících přes 9000 mramorovejch křížů zapíchnutých do precizně upravenýho trávníčku, úplnej grýn. Nedaleko odtud obhlížíme opět Omahu, tentokrát ale z německých pozic a shodujem se na tom, jaký to museli být pro američany jatka, když na ně náckové takhle krásně v z kopca viděli a všechno, co potřebovali dělat, bylo držení spouště a hejbání kulometem. Na muzeum číslo 2 taky hážem bobek a sunem se směr St. Mere Eglise, kde kromě figuríny vojáka na kostele, kterej na něm, samozřejmě před 70 lety, doopravdy uvízl (dělal mrtvýho do druhýho dne, kdy amíci osvobodili město), nic není a jedem tak okoupat bambány na pláž Utah, první z pěti „výsadkářských“ pláží, kde zanechali stopu i češi a vysloužili si i svůj „pomník“. Opět na naháče koupeme moři, a tentokrát už značně poveděnějc přehráváme vylodění, s pistolema u pasu, GT samozřejmě s kulometem. Následuje zastávku v Carentanu, kterej se ale stává velkým zklamáním, protože vůbec nevypadá jako mapa v CoD/MoHAA a ani jako záběry v BoB, Daří se nám aspoň vidět vylďovací loď a předělanou vikingskou kocábku.
Tu na severu Francie už stavíme jen v Caen, kde se kodrcáme městem, snažíc se najít místo na chcaní, neboť většina z nás má močáky před prasknutím, obhlížíme architektonické veledílo, aneb místní katedrálu a po kebabu u babky šamanky nás pro dnešek čeká jen přejezd přes půlku Francie k městu Verdun. Čas to dotlačit až přímo do města není, někde u XXX sjíždíme z dálnice a místo na spaní nacházíme někde u polí na okraji lesa.
28/8
Rána už začínají býti pěkně chladnými, a tak bez větších okolků (co taky dělat na poli) skáčem do auta a pokračujem v jízdě. Na doporučení Maťky stavíme v Remeši a navštěvujem katedrálu (pomale to vypadá jako Katedrální výlet), zároveň kupujem alkohol, ať je zbytek výletu veselejší a přebijem depku ze sychravýho, mrazivýho počasí a taky, aby se něco dovezlo dom, jako dárek pro naše nejbližší.
Verdun začínáme nechtěným vytáhnutím bambánů přes paní v zaparkovaným autě. V prvním muzeu se nakonec rozhodujem nejít dovnitř a jedem rovnou k pevnosti Douaumont, o kterou se tu 10 měsíců řezali Žabožrouti s Němčourama a celkem jich tu asi 700 tisíc pošlo. Pevnost, která je opravdu superobří, procházíme zevnitř a i z venku, kde je celý její okolí vykrášleno dírama od granátů a bůh ví čeho ještě. Kulervoucí. Následuje prohlídka hřbitova, kterej v porovnání s tím normandským možná není až tak opečovávanej, na druhou stranu má hororovej nádech a těch křížů tu bude taky daleko víc, a vo tom to je. Zbytek návštěvy Verdunu se nese ve znamení hledání zákopů, který už ale asi všechny zakopali, kromě nějakých prašivých okolo silnice. Samotný město Verdun toho taky moc nenabízí, tož kopem do vrtulí a jedem dom. Já konkrétně se nechávám vyhodit v belgickým městě Arlon, odkud nasedám na vlak směr Antverpy, kašpaři to přes Lucembursko, Německo – kde v Norimberku vyhazují Joeyho a Prahu – kde vyhazují dalšího němce GTyho, ženou do města měst, Vel Mezu.

Závěr? Viděli sme, co se vidět dalo, načerpali mnoho válečné moudrosti, vokoupali dvakrát oceán a vypili nespočet piv a vína. Prostě pěknej, nenáročnej, osmi párkovej 4 denní trip. Howgh.

Kategorie a štítky

Nastavení