Název

14-15/11/15 - Manila, Taal Volcano

Popis

14/11/15
Přistáno. Sotva vylezu ze dveří, už na mě první bába pořvává „taxi“. Opravdu na ni nemám při tomhle teplotním šoku (30° a ten vzduch mi taky nějak nechutí) náladu, navíc si chci vzít levnější Jeepney (místní hromadná doprava). Nevím moc kudy kam, na tenhle chaozz, co tu panuje, mě nepřipravily ani Jarinovi průpovídky. Nakonec ve frontě na bus, kterej mě má posunout blíž k cíli, se dávám do řeči s přistěhovalým Texasanem, jež mi radí, ať se přesunu o pár metrů vedle a zkusím štěstím tam. Hážu svůj cíl do mobilní mapy, načež zjišťuju, že je to jen 4,5km. Nasrat, ty prašivá manilská dopravo, jdu pěšky. Je to tu, čekaně, chlívek. Všude lidi, psi, kočky, hadry, bordel. Ti Amíci tady tomu měli dávat řád o trošku dýl :D. Na autobusovým nádraží sedám do prvního busu jedoucího přes Tagaytay = cíl. Nějakej pevnej řád odjezdů tu neexistuje. Sice se bus nějakou dobu posouvá hlemýždím tempem směrem vpřed, ale jak se v dáli objeví člověk, co má zájem jet, ihned se zas zastavuje. Takhle je to asi hodinu, v podstatě než se naplní celej bus (no, aspoň se šetří ovzduší?). 45km nám trvá asi 3… O dopravě v JV Asii už nemá cenu psát, vždyť víme. Dobrý je, že vám bus zastaví v podstatě kdekoliv potřebujete (ať už chcete nastoupit/vystoupit). Koutkem úst pohne i fakt, že při každý zastávce se dovnitř nahrne 1-2 prodejči jídla/pití, projdou uličkou tam a zpět snažíc se něco prodat a po minutě vystupuje, a pak nejspíš přejdou silnici a jedou těch pár metrů druhým směrem a takhle celej den(?). Za soumraku jsem na místě. Teď už se jen ubytovat, sehnat něco k jídlu a konečně se zase umýt (nikdy bych nevěřil, že tohle řeknu :D). Dávám se do řeči s Němcem Chris-em, pracujícího pro (tech) Lufthansu, dělajíc tu projekt. Ten mi mj. sděluje, že se sem za pár dní slítávaj pohlaváři několika zemí, i Obama. Opravdu, Baráku, už si mi zas v patách? Takhle si pomale otevře předpovídající kancelář – Kam cestuje Obama (to stejný se stalo na Aljašce, pozn. red.) Západ Slunce v 6h je fakt otravnej, ale aspoň jde člověk brzo spát a je o sedmý čerstvej a svěží se vydat vstříc dalšímu dobrodružství.
Spaní – Tagaytay OMP (=$10,25 se snídaní. Btw. nejlepší matrace, na který jsem kdy kde v hostelu spal)

15/11/15
Když už mám tu snídani v ceně, tak se musím nadlábnout, ať nemám půl dne hlad :D. Toasťák, vejce, všude samý suprový marmošky (mango, atd, žádná obyč. příchuť). Úkol splněn, do batohu ještě přihazuju 3 mini banány. Jó tohle mi chvíli vydrží. Loučím se s Chris-em a po radš s recepční jdu měnit joura, ať si můžu za pesosáky najmout loď a podívat se na Taal Volcano. Po výměně bankovek si kráčím vstříc mistu, kde si vemu tricycle (taková sajdkára), která mě dostane k místu, odkud vyjíždí ony loďky. Najednou mi kdosi klepe na rameno – a hle, on to je řidič, kterýho jsem odpálkoval už u ubytka. Asi tomu bůh chtěl, aby mě tam svezl on (a nebo mě celou cestu sledoval?). Ovšem na cenu 150php mu rád kývám (průvodce uvádí i 250). Je to wow, je to divoký. Celou cestu jedem z kopca, ale řidič má vše pod kontrolou, a tak přežíváme. Chtěl jsem tu dole projít víc loďařů a smluvit si lepší cenu než 1500P. Tak nějak mě tu ale uvězní a vypadá to, že nebude cesty zpět. A hle, objevují se 2 omladiny, hned k nim přiskakuju, slovo dalo slovo a přes velký znechucení zdejších, společně upalujem vstříc vulkánu. Na ostrově odmítáme gájdy a muly(?) jako dopravní prostředek a kroksůmkrok si to šinem vzhůru. Z holek se vyklubaly Francouzky, cestující po JV Asii (jedna z nich dělala zahraniční projekt v Číně, a tak to vše začalo). Jsme nahoře – uprostřed vulkánu je jezero, v nemž si hoví další pidi kráter. Matroška. Odmítáme nabídku si zapoplatek odpálit golfovej míček do jezera, vytváříme kamarádství s místním (samozvaným) bosem, a hned jak se přežene menší deštík, vyrážíme zpět. Nejdřív se nám nedaří najít našeho kormidelníka (že by se naštval, že sme sdíleli jízdu?). Uf, už je tady. Cesta loďkou (tam i zpět) je wow a divoká. Díky větru jsou tu menší vlny, a ač to s náma díky stabilizačním bambus tyčím moc neháže, voda mi cáká až na zátylek. Na cestu zpět do Tagaytay se všici 3 skládáme na 1 tricycle a cenu z původních 500p srážíme na 150p za všechny – je to smlouvací řemeslo potřeba pilovat :D. Přes návštěvu místního MC všici sedáme do busu směr Manila, holky druhej den letí na Bohol, já ještě večer busem do Banaue. Loučení, slzy, objetí a už opět sám, s břuchem naplněným typiš Boku Pie (jakejsi ananasovej koláč, nic moc), se kodrcám hnusnejma ulicema Manily. Stavím se u barevně nasvícených vodotrysků (nic víc není!!!), chvíli posedávám na lavici a čumím na Manila Bay (no, je tma, takže spíš zírám do blba) a okolo 9. večer se doplazuju na „nádraží“, odkud v 10h vyrážíme na sever do Cordillerských hor. Myslel jsem, že se v rámci možností vyspím, to jsem se ale šeredně spletl.
„spaní“ – bus (=0$)

Kategorie a štítky

Nastavení