Náš tip

Proměňte svá alba ve fotoknihu!
Ideální jako dárek nebo jen tak na památku.
Levně, rychle, jednoduše.

  • červen 2016
  • 39 zobrazení
  • 0
  • 00
4/9 Hoh Rainforest, Hurricane Ridge, Hurricane Hill trail
Dojíždíme do Hoh Rainforest a necháváme se unášet do jeho vnitřností. Nejdřív se dáváme trochu do neznáma, cestou vedoucí až na vrchol místní dominy hory Olympia. Obrátku nastavujem na jakýsi meadows. Ty jsou ale dost nicneříkající, tak aspoň odbočujem k řece a chvíli do ní prázdně čumíme. Velký zpestření ovšem přineslo stádo Elků, krosících si to přes řeku, jak v nějakým Nešenl Džeografyk dokumentu. To by šlóóó Je to tu starý jak metuzalém, snad každej strom má pjietset metrů a průměr černošského údu. Zeman by tu byl v ráji. Až by se mu zapálili ruce z toho hlazení kůr. Ovšem teda nějak osvícen nejsem, zas tak nadpozemskej ten prales není. Tenhle jednomílovej lehkej hajk byl zpestřen různejma zajímavostiobsahujícíma tabulema, ale to dřív zopakuje jména všech lidí z továrny, než abych si na nějakou z nich vzpomněl. Tady máme hotové vyřízené a jelikož je dnes docela hezky a zítra se to má vobrátit, míjíme další BZ a tlačíme to až na Hurricane Ridge (ridge pro auta, pochop). Uplně čistý to není a identifikovat Olympiu je těžší, i tak velká paráda. Aby ne, když se na to člověk nenadřel :D. Mě a Novise svrbí lejtka a tak tvoříme pakt. Já a Novis hajk místní krajinou, druhá strana paktu nás pak vyzvedne na místě, kam tenhle hajk vede. Dík kucí :). Hajk pecička, nejdřív to škrabem nahoru, takže se to hezky otvírá a vidíme jak na hory, tak na moře. Postupně scházíme do lučin a lesů, kde zigzagujem až do cíle. Tam s plnejma spoďárama hladíme koníky a netrpělivě čekáme na parťáky. Sunem se po silnici jejich směrem, když hle, jde proti nám Radek s Dědou. Uzavírka, pánové, musíme se ještě cca 2 míle projít. Život je žid. Odměnou nám budiž (pro kluky již druhá) zastávka v Dennys v Port Angeles. Obsluha opět horší, to Dennys se nám letos moc nedaří :D. Vymejšlíme, co se spaním. Na místě, kde sme po hajku sedli do auta, bylo moc pjiekný políčko, tak to položíme tam, co klucí? K tomuto nočnímu ulehání se váže moc pjekná příhoda. Aneb jak 4 dospěláky donutil jeden malinkatej roztomiloučkej plh přehodnotit místo ulehnutí a přestěhovat se. Inu, nikdo nemá rád, když mu v polospánku šlápne na spacák velká myš. Hlavně Novis :D. Mamánek Peňa se jde schovat za Hansem do auta, my polomamánci si leháme vedle na pole. Jen co padnem na znak, vyráží nám zuby mlíčí vycákaný na hvězdama prostřenou oblohu. Kosmírnost. Zas bez piva. Těžký to noci.
spaní – u Elwha VS = 0$, h = 15-16 mil

5/9 Sol Duc Hot Springs, Port Townsend, Mt. Walker
Plch nás po zbytek noci nechal bejt, za to si nás vychutnala ranní horská rosa, tak nám to trochu navlhlo. Meh. Sto metrů odsud obhlížíme vodopádek a jelikož máme již vrásčitá těla jedem se odměnit do Sol Duc horskejch pramenů. Ještě než se otevře načepáváme kratší hajk k vodopádům (vodopádovej den), který nás překvapují svoji majestátností (nevím, co to slovo znamená, ale ve všech cestovatelských denících je používaný, tak jdu s dobou). Mě překvapily tak moc, až jsem skoro přemístil volným pádem o 7 metrů níž. Takhle to odnesla jen jedna noha a i mobil zůstal suchej :D. Lázně jsou bohužel bazénového stylu, což ubírá bodíky, ale co. Voda teplá (horká je) a milfky se tu za pomocí slunečních brejlí taky očumovat dají :D. Teplá – studená – teplá – studená -… a už by stačilo. Teď ještě šamponem smýt zbytky smradu a razíme pryč. Náš itenerářeři je vyčerpám. Zajíždíme očíhnout Port Townsend, random. Moc toho tu není, ale aspoň se projdem po pláží a zahlídnem pár kanadských ostrovů. Upalujem na jih, jen abysme se dostali co nejblíž Seattlu. Po cestě ještě rychlá zastávečka na horu Chodič, ale počasí nám moc nepřeje, a tak zahlídnout Pršavce (jak se může občas poštěstit) se nedaří ani z vlaku. Teď už jen najít kemp. To se nám daří kvalitně. Dohání nás pivní nedostatek, takže se ve třech otáčíme do 15km vzdálenýho Walmartu. Bude dobře. A nebo ne? Pivo chutná, ale ten déšť padající na hlavy nás moc nenačepává. Nějak neustává, občas i přidává, stan nemáme, bude vlhko. Pivo bylo silnější, takže se usíná snadno. Snad bude i dost dlouho působit, aby se člověk neprobudil, až mu po hlavně potečou krůpěje :D. I když jsme všichni strategicky ulehli na suchý místa, postupně se všichni scházíme na hajzlech, kde jak praví stokáři paběrkujem, div nezdecháváme :D. Je těžký se vyrovnat s tím, že by Taťka a Peňa mohli spát v suchu, tak je ještě za tmy jako správní kamarádi probouzíme, hážem mokrý věci do popelnic a s východem slunce se přesunujem do W-martu. Vracíme co již není potřeba a posunujem nach Seattle. Ta městská turistika nás moc nevábí, takže jen zastávka v REI a nákup dobrot a Public Market a jeho legendární Flying fish (inspirace na příští rok na Metlakatlu; takhle se zpracovává losos po chlapácku!). Vrácení auta probíhá bez problémů, i když se podivujem, že chlapík po načuchnutí dovnitř nepadl na znak :D. No a klasika, paběrkování na letišti, než nám to poletí (nás pět mínus Hans = 4, letíme po půlnoci, Hans přebůkovává na zítřejší druhou hodinu odpolední). Honzo čau, bylo to príma, ale teď už letíme do péra :). Západní část výletu je zdárně za náma. Teď ještě minimalistická koštovačka východu.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • září 2016
  • 77 zobrazení
  • 0
  • 00
2/9 Timberline lodge, Portland
Dobrý, navlhli jsme jen tak za ráfek. Balíme to a popojíždíme k hoře Digestoř, konkrétně Timberline Lodge. To tam použili nějaký ty interiéry pro Šajnyng s Nikolsnem. GPS nás bůh ví proč posílá pekelnou 4x4 cestou. 4x4? To máme! Poslední úsek cesty je velký peklíčko, tak radši vysedáme ať neurvem vanu. Samo sebou řidič zůstal v autě. Honza. A i přes všechnu snahu se mu díru do vany udělat nepodařilo :D. Na parkovišti ani nevylejzáme z auta. Mlha že by ses krvežebysenicholsonkrvenedořezalanisekerou. Samotná TL nás nijak zvenčí neláká a ani v tu chvíli nevíme/zapomínáme, že se tam Šajnyng točil (já to stejně neviděl, vy jo?). Co teď? Portland je co by kamenem dohodil a zbytek dochcal, tak to asi okusíme. Parkujem zkraje ať to není moc složitý a jdem nach zenter, ja? Rozchod. Já a Novis jdem kešovat šek. Těch 5 minut, co ty nekřesťanský peníze přenášíme v kapse se potíme snad i na potu, ale nakonec úspěšně vkládáme na účet v BoA. Tohle nám tak nějak zabralo celej čas rozchodu, tak už to je protáčíme do místní Vaňkovky, pozorujem indiány vytrvale mlátících do bubnu, kupujem legíny a vracíme to k autu. Upalujem odsud, města jsou prostě vředem světa. Následuje už jen posun směr Helenka. My jí prostě nedáme pokoj, dokud se jí nepodíváme do kuchyně. Kemp nacházíme až moc kvalitní (sprcha za žetonek), snad nás nepotká platící smůla :D.
spaní – CG naproti helenskýho VC = 0$, h = městský míle tudíž 0

3/9 Helenka – Harry’s Ridge trail, Ruby Beach
Dneska to berem „zodpovědně“ a budíme se ještě za tmy. Natetrisovat věci do auta a lehce po 6. se může vyrazit. Počasí je takový půl na půl, jing a jang, tak snad to nepůjde k záporu. Jsme tu a jsme tu sami. I tak měl Peňa problém zaparkovat :D. Nacpat dršťky a jdem se na tu nádheru podívat. Ale jooo, sice ji do tlamy lezou trochu mraky, ale bomba je to silná. Hlavně to Fallout okolí, kterýmu dala Helenka pěkně polízat. Nejsme líní, takže praskáme do bot a jdem to tu projít. Výhodou tý pohromy je určitě to, že tu nezbyl téměř žádnej strom, takže výhledy daleký. Támhle v jezeře je vidět, kam přistály všechny ty odfouklý stromy :D. Delší by to bylo, nesedat si tu však mračna. To je mrzutý. I tak sme v podstatě došli tam, kam sme měli namířeno. Šupky hupky zpět. Potkáváme nějaký lidstvo, parkoviště už se taky plní, čas jet do péra. Helena splněna-viděna, za rok ti ty sviňo vylezem až na krk, když si hlavu nechala v oblacích. Čas si zajet na ten třídenní koncík Olympiků, na kterej se těšíme celý léto. Jando těš se, bude to wow, bude to divoký. Než zabřednem do líbivých tónů, umejváme špínu na Algarvácký-lajk pláži nesoucí název Ruby. Rubíny tu nenacházíme, za to Radek ztrácí brejle :D. Koupem se tu jako jediní, takže sme asi za exoty – žádná novina. Nějaký ty vlnky se tu tvoří, třešnička dortíček. Moc pjekné, moc. Nekoupili sme si lístky dopředu, tak snad nebude vyprodáno. Máme štěstí, v kempu pro návštěvníky týhle rychtovačky je poslední místo, tak ho berem s největším možným vděkem. Došli piva a bez nich se už bavit neumíme. Dobrou.
spaní – CG poblíž Hoh Rainforest = 0$, h = 7,5 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 3.9.2016
  • 42 zobrazení
  • 0
  • 00
Ráno nás všechny budí Novis chodící jak bludička po kempu? Tak prej ho vzbudilo něco jako bizon,…. nebo dinosaurus. No, tak asi jo :D. Kráva sem kráva tam, plníme pupky a dojíždíme zbylou hodinu k místu M. Fosilní postele jsou rozděleny na tři části, my občíhnem dvě, neboť až tak velcí fanoušci nejsme. První ze dvou je tu (Sheep Rock), dáváme se na asi 2mil procházku. Z počátku si klepu na čelo, kam jsme se to vydali, postupně mi na něj klepou i ostatní. Jak se ale slunce zvedá, fosílije již není tak bledá a pěkně se nám vybarvuj, svou hezkou tvář nastavuje. Modrá, zelená, červená, žlutá. Dobře, že se do těch skalisek namleli zbytky ruznejch zvířat a my si tak můžem duševně smlsnou na týhle paletě barev (jak by řekl průvodce). Ale my chcem víc, víc, gumový medvídky přidat, přijeli sme sem pro fotku, co je v průvodci. To by nám mělo dopřát druhá fosilní mise (Painted Hills). A taky že jo. Pěkný žluto červený vrásčitý kopečky určitě stály za tu zajížďku. Červená je sice trochu bledější než na fotkách (překvápko?), ale i tak paráda. Tady muselo padnout hodně koní, mamutů a tygrů, aby to takhle vybarvili. Výhodou je, že ani člověk nemusí nikam hodiny chodit, celý je to tu na dlani, takže je spokojenej i Honza :D. Člověk dělá vše, aby se tomu vyhnul, ale ono to prostě nikdy nevyjde – musíme jet na spotřebu. Ručička už líže rezervu (na poslední benzínce bylo nadneseno tankování, ale rychle bylo smeteno ze stolu a tady to máme :D). Nakonec ale pohoda, i když řídil Peník, vše sme to zvládli a už tankujem auto a taky pupky v místním vanabí takobelu. Smrdí to Crater Lejkem, ale to už GPS ukazuje moc přísný hodnoty a tak daleko nepojedem. Otočka směr sever a dnes už jen přejezd k Mt. Hoodu, kterej měl přijít na program než se vmísili právě fosilky. Kemp nacházíme až v noci a lehce poprchá. Nechce se nám, ale holt se pouštíme do stavby stanu. Ne na dlouho. Ne, že by to moc překvapilo, přece jen byl stan koupen ve W-martu, ale že budou chybět tyčky na stopoření vnitřku, už lehce pohne rozměrem normálu :D. No nic, najít sušší místo někde pod stromem a snad se nám moc nerozprší.
spaní – CG poblíž Mt. Hood = 0$, h = 3 míle
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 1.9.2016
  • 32 zobrazení
  • 0
  • 00
Nadále pokračujeme lehce operativně, protože o Oregonu sme toho moc z pod internetů nevylovili. Rozhodujem se to pojmout jako roadtrip se zastávkama na hajk či jinou zajímavost. První na holení pán Eagle Creek trail. Dlouhej jak fronta na ženské WC, takže jako místo obratu budíž Tunnel Falls. Cesta začínajíc u řeky se postupně škrábe vzhůru zařezaná ve stěně skály, míjí několik vodopádů a řeku nechává hlouběji a hlouběji. Tunelovej vodopád je jiná laskomina. Sic průchod pod ním není otevřenej, ale za „zdí“, i tak to je velká paráda. 10 z 10. Autem pokračujem dál podél pompézní Columbia River a celýho údolí, který postupně přechází ze zelený na žlutou. Odbočujem na historickou klikatící se Oregon Scenic Byway a přijíždíme k Rowena Crest (skrytej poklad) s parádním výhledem do okolí, kterej se dá ještě vylepšit zepár mílovým hajkem do kopce. Cool beans. Děláme, nelitujem, milujem. Díky. Z knížky vyčteno, že se tu někde nachází kopija Stounrhendžu a jelikož se Anglie od Evropy pomale ale jistě odřezává, kašlem na originál a berem za vděk fejk. Je postavená i s (asi) původním vnějším ozděním. Plán byl se už dnes vracet zpět k Oregonu. Vypadá to ale na další okno, tak to stáčíme na jih a zítra navštívit John Day Fossill Beds. Ta asi 2hod cesta byla pravá Amerika. Silnice až do pekel, nikdo nikde, jen válející se klesí a zepár farmiček kde jsou dcerušky znásilnováný mlsnejma otcama farmářema. Spaní kdesi v opuštěným kempu. Asi sme se po cestě neměli bavit o Věřte nevěřte, teď sme všichni pokáklí a nechcem usnout. Brum.
spaní – kdesi v CG = 0$, h = 11,8 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 31.8.2016
  • 29 zobrazení
  • 0
  • 00
To ti je snad první den, kdy nám do tváří nepraží Oskar. No co, ono se beztak vyčasí. Nečasí se a nečasí, u Helenky se v údolí drží mlha hustá jak 30 % smetana, a to se dřív zbavíme pásáků než tohodle rozmaru. Operativně měníme plán a fičíme směr Ape Cave na jižní stránce Helenky, jež zítra v plánu byla. Celá je vytlačena proudem lávy při postupným ochlazování vnějších stěn … blabla. Primitivní cestička jeskyňkou se stává bojem o přežití, kdy postupně zasíná čelovka a 1 ze 2 svítidel máme problém zažehnout motůrek. Nějak to ale řešíme a docházíme i přes chlupy rvoucí pasáže do cíle. Žádný netopýr neumřel při provádění této etýdy. Tajný zdroje hovoří o zítřejší mlze, takže operace #2 a jedeme do Oregonu, kde původně nebylo v plánu jet, ale další vlaječka se vždy hodí. Šup pro konzerv do W-martu a leaving WA, entering OR. Neboť orientační smysli horší jsou, zastavujeme na P, abysme GPS zaměřili na 600ft Multomahahčivane vodopády. A hle, vždyť já je vidím tu z parkoviště. Jdem to očíhnout. No těch 200 to má, leda když sečtem obě ty rozdělený části. Ale je to WOW, je to divoký. Smráká se. Paní Hájová nám opět dopřává poslední posledňoučký místečko. Normálně by tu teď stálo dobrou noc, ale ještě musím zmínit, že nás kempoví sousedi/dky pozvali/y na Tekylu. Nu, sepsali bysme cokoliv, ale zvací prostředník ani tak moc neoslovil, tak sme odmítli se slovy, že máme brzký ráno. Frigidové :D.
spaní – CG u vodopádů = 0$, h = 3 míle
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 30.8.2016
  • 35 zobrazení
  • 0
  • 00
Čas okouknout Pršavce i z jihu. Přejezd, nohy na boty, láhev do vody a vzhůru na Skyline trail. Začátek rakouský, prostředek havajsko-islandský, vrchol Vošinktonský. Bohužel škrabačka do základního tábora Pršavce jedině se sněžnicemi a ty postrádáme :(. Vynahrazeno to budiž výhledy na Pršavce s jeho lávovejma morénama okrášlených vodopádem, na nedalekýho pocukrovanýho Adama, vzdálenější nabubřelou Helenku a vzádu, velice vzádu Horu Digestoř. K tomu dotěrný ale krásňoučký dřevokocůrci a delikatesní Útesová tyčinka. Paradýs prostě, paradýs. Dle složení turistů to tu vypadá na Pearl Harbor #2, takže radši vyklizujem pole a vykračujem krok sun krok zpět k autu. Času na přejezd je pořád dost, a proto jdeme ozkoušet Snow Lake trail, včera doporučen dvěma německýma desátníkama. Heil. Pršavec se sice v hladině neodráží, a to okolí není nijak panoramický, ale průzračný jezero o teplotě vyšší než je teplota sněhu bereme víc než jen za vděk. Je tu i boží mělká písčitá číst, kde už chybí jen napájející se gazely a hroši (no, ti hroši by tu byli). Já o hrochu a hroch skoro za dveřmi – po cestě zpět narážíme na mladšího medvěda barvy černé. Matka nikde, zvíře až na dva zvídavější pohledy sklopenou hlavu v křoví, stručně a jasně, z tohodle vyváznem živí. Zážitek kosmírnej synu. Náš čas v NP se nachyluje ke konci. Praskáme do dostavníku a upalujem hijé k Helence, o jejíž vřelé náruči slyšel jistojistě každý. V Iron Creek CG navíc spoustu másta, a tak to máme rádi Díky, paní Hájová :). Klidný spaní.
spaní – Iron Creek CG = 0$, h = 9 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 29.8.2016
  • 26 zobrazení
  • 0
  • 00
Krátký přejezd nach visitor sentr, boty na nohy a vyrážíme vstříc Burrough Mountains – ze 3 kopečky kroužíc kolem Rejnyéru alias Pršavce. Cejtíme se silní, takže odbočujem na přilehlej hajk jménem ajajajaj. Velice krásné a hřejivé výhledy do okolí (hlavně ta planinka :)) a na Pršavce. Z těhle fotek si holky určitě budou rvát rodidla :D. Čas se vrátit k původnímu plánu, a to dobytí Burroughs. Na vrcholku prvním poznáváme Majkrosofťáka Karla s jeho manželkou. Tak nám vypráví o korporátu, WA státu, medvědech, atd. Zajímací, jak to v tom MS funguje (interní tajemství, sorry). Postupně dobýváme druhej a třetí vrcholek, koulujem se, obdivujem krásu nejen hor, ale i žen a snažáme se odehnat Chipa s Dalem z našich lagáží. Cestou odlišnou vede cesta naše nach Subaru Legacy. Člověk se předtím Pršavcem jen tak neschová, ale himl je to krasavec. Trochu sme si mákli, tož nic neřešíme, zajíždíme do nedalekýho White River CG. Chladíme škopky, otvíráme konzervy, cpem to dovnitř a po ještě sytějších příhodách od táty Honzy (ve stoje, povídáš?) uleháme na kutě.
spaní – White River CG = 0$, h = 13 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 28.8.2016
  • 30 zobrazení
  • 0
  • 00
Dnes začínáme hajkem značka ideál, autem výš jen výš až na vrchol zikuratu, Slate peak. Amíci tu z rozmaru odpálili vrchol, něco postavili, zapálili to a nakonec tam vystavěli cosi dřevěnýho ve výšce ekvivalentní původní metráži hory. Amíky sper ďas, ale himl, ty výhledy, ty hory, oudolíčko, doly. Stupňujem. Bejt tenhle výhled zmrzlina, dám si rovnou dva kopečky, s polevou. Šotolinovou auto zvládá bez úhony, jedinej škrábanec je na honzovým pudu sebezáchovy :D. Nastřelujem náš skoro galonovej motor (chápej 3,6l pod kapotou, ty Golfovej sebehoniči) nach Mt Rainier NP. Po cestě míjíme řádky Westernovejch městeček, sudokopytníky, siláže, ale hlavně … mít Ježíš oči, tak si je radši vyškrábe, protože tohle je hodně filthy porníčko – příroda tak pěkná, že snad ani ti Rusáci by to nebyli ochotní nikdy prodat. Stopka ve W-martu a nikdy nekončíci nemohoutnost to žrádlo naskládat do kufru, No nic, otevřete pívo, to už ses nikam nevejde. Sodoma pokračuje celou cestu až do NP. Paní Hájová naštěstí pro nás začla ubytovávat lidi po dvou, takže si můžeme vybrat ze tří míst, leč být tu o týden pozdějc, pan Thompson tu má rychtovačku a spát bysme mohli leda na stromech mezi černochama.
spaní – možná Soda Springs CG (odbočka k Bumping lake) = 0$, h – 1 míle
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 27.8.2016
  • 37 zobrazení
  • 0
  • 00
26/8 North Cascades NP – Sourdough Mountain trail
Klasická ranní PB medicína a bez větších okolků se objevujem u Sourdough Mountain trejlu. Začátek je svízelný, vedoucí lesem zig zag, lejtka hoří, na stehna se to lepí, do očí to práší. Dřevěné hole budiž pomocí k dotlačení se do otevřenější flóry, kde jest voda doplněná a přebytečná brašna v trávě schována, leč nikdy už nevyzvednuta. Čaj bys neuvařil a už na nás vykukuje Diablo Lake, krok dává krok a už s hubou širokoúhlou pochodujem po hřebeni. Nechť jsou posvěceni všichni bohové přírody, tohle stojí za všechny propocený trenky světa. Dokrmeni plechovkou překřižujem šlápoty a razíme si cestu dolů. Na poslední část se načepáváme a běžíme jak tatranskej kamzík a spadáme rovnou do řeky napájený přehradou. Židáci propouští jen vodu zespod, takže užíváme 8 stupňovej očistec. Pivo to ale chladí dobře :D. Přes tábor Těch Druhých se vracíme do stejnýho kempu, leč místečko není (paní Hájová si s tím nedovedla poradit a ušetřit nám jedno místečko). Nevadí, tak mi ujedem nějakej ten kiláček navíc vstříc zítřejší anabázi. Dorážíme až do Mazama, neboť po cestě nedokázala paní Hájová opět nic zajistit, a tak kempy byly plný. Z nenadání nás z nesnází dostává místní Franta, jenž má v jedný ruce pivo a v druhý přirození. Jen co ruce uvolňuje, směruje nás směr spání posuvkami hodně atypickými, avšak touto poloparkinsnovou průpravou jsme si prošli v SBS a nedělá nám problém kemp nalézt. Je toho tu víc, tak vybíráme ten, kde lze aspoň kabel složit. O zpestření večera se stará taťka Honza, neboť, jak později zjištěno namáčkl na klíčích Paniku a vůbec nevěděl, co s tím. Uběhlo teda asi 30 vteřin, než se nám to podařilo vypnout a to bych vsadil svý smradlavý boty s Novisovejma trenkama na vrch, že ten kdo spal, už nespí :D. Zbytek typickej. Čau.
spaní – CG poblíž Harts Pass = 0$, h = 11 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 26.8.2016
  • 37 zobrazení
  • 0
  • 00
24/8 Metlakatla, Ketchikan, Seattle a bůh ví
Tu ještě v Metlakatle, zmateční čekání, kdy už konečně vypadnem, juhůůů. Zinkasovat poslední šek, 666x se obejmout, mnohokrát rozbrečet a nastupujem na Cape Omaney, tender SBS, kterej nás převeze do Ketchikanu. Tam nakupujeme tolik vysněný alkohol (někteří z nás k němu přes prázdniny sotva čuchli). Již po první loku Alaskana se nám motá škopek :D. U letiště má s našema radovánkama problém oficír, tak jo šéfe, my to sklidíme, neboj. Buřtík odchází a tlačíme dál, tajnějc. V letadle letí celá továrna, všichni více či méně připití, takže o zábavu postaráno. Po levačce se ukazuje Mt. Rainier, kolos jak hovado, pompézní. Na letišti klasika, doloučení se (slz, že by je SBS nespotřebovalo za sezónu), šatl k autu, tam vyfasovat Subaru Legay (Subaru, pičo!) a jet. Jet, než všici scípnem auuuuu. Návštěva BK a W-martu, nůž do zad partě zůstavající přes noc v Seattlu a tradá směr North Cascades NP. Spaní náhodně za pomocí GPS nacházíme asi ve 2 ráno, v kempu(?).
spaní – kdesi = 0$, h = 0 mil

25/8 North Cascades NP – Cascade pass
Prospanje budík, ale nevadí. Složitě tlačíme všechny kufry a jídlo do kufru auta (z toho se do konce pobytu stává menší sportík) a dotlačujem to do NC NP. Na 1. den vybíráme Cascade pass. Začátek lesem, postupně otvíračka, div si z těch výhledů nedáváme nohy do oblouku. Samotnej průsmyk nás načepává na to to protlačit ještě o pár metrů výš. Odměnou nám je ledovcový jezero a výhled do údolí a až dopéra dál. Pro porovnání zalesněnější Yosemite NP. Pozdní začátek nám dnes už víc nedovoluje a přes určitý trable nacházíme jedno poslední místečko v Newhalem Creek CG
spaní – Newhalem Creek CG = 0$, h = 8,5 mil
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 25.8.2016
  • 54 zobrazení
  • 0
  • 00
Den začínáme chlebem namazaným jakousi (později zjištěno)makedonskou pomazánkou. Dobré, ale těžce nedostačující. Jsme ale kluci adventúry chtivý, takže jdem kroksůmkrok k místním hradbám s krátkou odbočkou k antickýmu divadlu, jež je bohužel zhyzděno postmoderní stavbou :(. Hradby tentokrát o mnoho lepší než ty ve Skopje, zejména díky skvostnejm výhledům na hory, jezero, město a zase hory. Nabaženi duševně tedy jsme, teď ještě fyzicky. To se nám daří díky výbornýmu burku (místní koláč s tvarohovým sýrem/mletým masem), kterej dostáváme ruku v ruce s jogurtem. Za jedno jouro výbornej poměr cena/kvantita. Už už odjíždíme, když najednou kluky z meteoru zhypnotizuje další stánek s magnetkama. Následuje asi 15 minut mýho a Jarinovýho čekání a proklínání. Naštěstí alespoň Erik kupuje nehořlavý(?) korále, takže bysme se mohli v budoucnu pár stánkům vyhnout :D.
Nyní je v plánu se průsmykem dostat od jednoho jezera (Ohrid) k jezeru druhýmu (Prespa).
Ještě než se vydáme směrem, vydáváme se směrem opačným vstříc vesnici Vevčani. Obyčejná vesnice, jeden by si pomyslel, ovšem lidé zde žijící se rozhodli kompletně oddělit od zbytku Makedonie a začli se považovat za autonomní stát – (údajně) mají vlastní pasy, vlajku, peníze, atd atd. Z naší krátký návštěvy jsme ale nic z toho nepocítili (kromě za sklem vystaveným pasem). Vlajky tu vlály makedonský, v obchodě se platilo makedonskýma, lidi mluvili (nejspíš) makedonsky. So much for being independent. Ztráta času, na druhou stranu se nám poštěstilo na silnici potkat dědu táhnoucího za traktorem vozejk, jež postrádal jedno kolo, takže děda jiskřil na každou stranu :D.
Průsmyk, kterej jsem zmínil, leží celej v NP Galičica. A pokud se usměje štěstí, je v plánu se vyškrábat na horu Magaro (2255m), která tu tomu dominuje. Mapy.cz naznačují cestu, která by mohla vést na vrchol, tak se necháme překvapit. Informační tabule při vjezdu do parku potvrzuje existenci oné stezky na vrchol a natěšenost (teda aspoň moje :D) stoupá. Juhůůů, nějaká cesta, šipky, značení tu opravdu jsou. Nahodit pohorky, doplnit vodu a jídlo, natřít citlivou pokožku a jde se. V dály jsou vidět sněhový plotny, no a hned co se proškrábem počátečním lesem, hned je máme pod nohama. Místy je to docela „puš“, ale burek nás hrne na vrchol a imaginární vlajku vztyčujem na vrcholu do 2 hodin. Very gut. Následný „skákací fotky“ nám ovšem zabírají zhruba stejně času, výsledný produkt ovšem stojí za to :D.
Ať už jsou ony sněhový plotny sebevíc otravný při výstupu, při sestupu se z nich stává ten nejvítanější povrch. Dolů skáčem jak srnky, občas sklouzáváme jak tučňáci, což je zábava všech zábav. Doslova z toho vlhnem :D. Cesta dolů trvá jen asi 40 minut. Každopádně všudypřítomný sluníčko se postaralo o únavnou aktivitu, leč duševně opět velice sytou.
Pokračuje přesun k jezeru Prespa. Z dálky zahlídnuté pláže nás navnadily na koupačku. Schválně od hajkování nejíme, abysme na fotkách vypadali co nejvyrýsovanějc, ovšem po přiblížení se k jezeru zjišťujem, že ony zlatě pískové pláže jsou ve skutečnosti vybledle žluté pole rákosí, táhnoucí se několik metrů do vody. Koupačka tak bere za svý.
Alespoň se daří dojezd do Bitoly ještě za světla. Podle ozbrojených policejních jednotek a hloučku „normálních“ lidí to vypadá, že se tu schyluje k nějakýmu raubířství. Do konce dne se nicméně nic neděje. Škoda, mohlo být vzrůšo. Nějak se nám nedaří najít ubytko, a tak po pár minutách beznaděje dostává hlavní prioritu jídlo. Berem za vděk „kebab place“, kde se nám i přes určitý problémy s komunikací daří objednat námi vysněné jídlo („To je jedno, dej mi třeba tohle.“).
Nakonec se podle GPS daří najít i ubytko. To přímo nabídnutý GPS bude sice otevřený až za hodinu, avšak po cestě zpět procházíme kolem jinýho, strkáme hlavy dovnitř a zjišťujem, jestli se tu ubytujem snaším uškrceným rozpočtem. Původní vyhlídky jsou asi 60é za pokoj. 15é/osoba, to teda ne. Už sme s brekem na odchodu, když nám je „přikázáno“ počkat. Do pár minut se přiřítí jakési mládenec, kterej si s tou angličtinou tyká přece jen líp a nabízí nám jinej pokoj (vypadajíc uplně stejně) za 10é na noc. „With breakfast? No. Hmm.“ Jarin, zkušený obchodník a vyjednávač s praxí z Filipín sráží svými přechytralými metodami cenu na 9é/osoba. No a to víte, jak je něco o 27 korun levnější, hned to berem :D.
Hecovačka vydat se do centra na pívo by nakonec možná byla úspěšná, to by ale nesměla být prohlášená v poloze ležmo s přivřenýma očima a tónem obarveným únavou. Dneska teda nic. Jde se spát. Dobrou.
Spaní – Bitola (9é)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 17.4.2016
  • 51 zobrazení
  • 0
  • 00
Po nacpání žaludků mrtvejma kaloriema balíme švestky a vyrážíme prohlídnout Skopje za dne. Začínáme pevností Kale z 6. století, z který se naskytuje výhled na skoro celý město a hlavně pompézní vrcholky hor se sněhovou čepičkou (nebo to sníh nebyl, Eriku?). Přesunujem se do centra města, kde si ověřujem, jestli ten zillion soch nebyl jen noční přelud. Nebyl, pořád tu jsou, každopádně ve dne už nevypadaj tak majestátně, jak nasvícený v noci. Obcházíme v podstatě ty stejný části, jako včera, s tím, že si jako bonus dáváme „překrásnej“ domek Matky Terezy. Ble. Zhruba v tuhle dobu začínaj Erik a Žokej provozovat svoji nejoblíbenější makedonskou činnost – výběr suvenýrů (zaměřeni jsou zejména na magnetky) svým milým. To není mně a Járovi zrovna po chuti, ale to špičkování musí bejt :D. To by ze Skopje snad i stačilo, čas si jít prohlídnout nějaký přírodno.
Nakopáváme těch zepár koní, co nám naše Suzuki poskytuje a škrabem se do kopce směr Mount Vodno, na který se nachází 66 metrovej Millennium Cross, kterej je všude z města viditelnej, jak ve dne, tak v noci. Přímo až ke crossu si vezem zadky lanovkou. Jsme na dovolený, tak se přece nepředřem! Háknkrojc je opravdu gigant, ze spodu se takovej nejevil ani z daleka. Z blízka ovšem vypadá docela k zblití, tak se radši díváme do okolí, který je opravdu epický :). Z místa kříže začíná asi 5km hajk směr Kaňon Matka, náš další BZ, ale v rámci šetření času naskakujem do lanovky a auta, a po kratší zastávce v márketu a nakoupení tradiční pálenky Mastika, dorážíme do Mámy. Bohužel si jak banda hlupáku neprohlídnem mapku, než vyrazíme, a tak nevíme, že hrad/pevnost/klášter tam, kam jdeme, opravdu nenajdem. Procházka s vyhlídkou na řeku a protější skály je ovšem pěkná a činní tak náš den zas o něco příjemnějším.
Je asi pět a nás čeká přes 2 hodiny dlouhej přejezd do Ohridu, takže nakopnout Celer a jede se. Bohužel nedostatek času rozhodl, že se do Ohridu nebudeme moct vydat „oklikou“ přes hory a doly, a jedeme tak obyčejnější, stále však pěknou cestou necestou.
Do Ohridu dorážíme za tmy, takže sme trochu spocenější z hledání ubytka. Tento mnohdy velice svízelný problém se ale řeší sám za nás. Na menší křižovatce nám na okno klepe náhodná ženština a se slovy Akomodejšn a našeho následného pokývnutí neváhá a skáče nám šipku do auta a hodně zlomenou, avšak dostatučíjí angličtinou (straight, left, right) nás naviguje směr její hostel. Ten zeje prázdnotou, což se nám vyplácí v podobě dvou „rádr big“ pokojů, takže si pod nos nemusíme prdět všichni společně. K ceně 7é/noc nakonec ještě přihazuje snídani a poměr cena/výkon tedy velice dobrý.
Nakopnutí Mastikou vyrážíme do víru (velko)města. Hlavní úkol – dobře se najíst. Daří se nám najít trochu tradičnější resturaci. Já a Erik si smlsáváme na asi nejtradičnějším makedonským jídle Tavče-Gravče aka fazole a v tom další pochutiny, Jarin s Žokejem ochutnávaj mletý maso zabalený v hroznovým listu – název doteď neodhalen. Po jídle následuje kratší prohlídka města, zejména promenády. Jsme ale holčičky a je nám zima, upalujem tak na ubytko na dalších pár Mastik, po kterých se nám všem dobře usíná.
Spaní – Ohrid (7é)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 16.4.2016
  • 51 zobrazení
  • 1
  • 00
A je tu další expedice. Destinace Balkán, Makedonie. Tentokrát ne ve složení já + stan + spacák, ale já + bratranec Jára + žokej Váňa + želvolog Erik. V Brně u pivovaru naskakujou do auta první tři, po cestě nabíráme Erika a vyrážíme směr Severní Maďarsko, Bratislava, místo našeho odletu ku Skopje.
Po pár narážkách na Jarinovu Daciu (nebo Lanciu?), Erikův hudební vkus a psaní SMSek miláčkům už 10 minut za Brnem, se ocitáme na letišti v Blavě, snažíc se dostat k obsahu vinné lahve. Daří se a po vypití lahve tentokrát placaté se nalaďujeme na příjemnou vlnu.
Letištní kontrola se smutkem v obličeji zjišťuje, že z placatky již nic nevydoluje, tak si aspoň smlsávaj na mým tuňákovi, což je velkou čárou přes můj rozpočet. Let trvá jen asi hodinu a půl, takže v poklidu přežíváme i vřeštění mimin. Rychle vyzvednout vůz – vražedné Suzuki Celer (počet válců neznámý, zřejmě půl, objem také neznámý, odhadem 500 kubickejch). GPS si z nás dělá trochu srandu, ale nakonec bez velkých komplikací nacházíme ubytko. Útulnej slepičí domek, kdy celej jeden slepičák obsazujem my čtyři, takže soukromí, ráno snídaně, to celé jen za 8é.
Sbíráme poslední síly a jdeme si prohlídnout noční Skopje. Naši pozornost si může získat jediné – přehršle soch. Vypadá to, že sochu si tu člověk zaslouží tak, že se prachsprostě narodí. My teda aspoň napočítali víc soch než lidí. Město klasickej balkán. Tu něco pěknýho, tu něco hnusnýho, hodně nedostavěnýho, zepár komunistickýho. Největší dominantou rozhodně intergalakticky obrovská socha Alexandra Velikýho. Zrovna tu mají probíhat protesty kvůli „menšímu“ přešlapu prezidenta, ale kromě pár rozbitých oken u Domu Spravedlnosti si ničeho, co by to naznačovalo, nevšímáme. V turecký části města je ještě větší klid než v jeho zbytku a po chvilkový prohlídce pochodujem velice fikaně Jarinovou „zkratkou“ směr hostel, kde každý individuálně usínáme.
Spaní – Skopje (8é + snídaně)
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • 15.4.2016
  • 39 zobrazení
  • 0
  • 00
  • březen 2006 až říjen 2016
  • 16 zobrazení
  • 0
  • 00
  • duben až říjen 2016
  • 26 zobrazení
  • 0
  • 00
  • 31.3.2016
  • 9 zobrazení
  • 0
  • 00
Rob arrived from Ireland. We drove from Prague to Liberec. Stayed with Bety and Veronika (big props to these beautiful girls). Got really really drunk (mainly Rob). Drove to Giant mountains next day (Rob didn't appreciate the drive much). Did one quick massive hangover hike. Stayed at top notch hostel (Klondike) in Pec pod Sněžkou. Next day hiked to Snežka through Luční Bouda. Got to see some glacier lake on the Polish side, too. Then back to Pec and back to Liberec. Again w/ same beautiful girls. Didn't get too drunk this time. Next day did some Liberec sightseeing. Walked to the lookout tower which name I don't recall. Very nice. Sadly had to say goodbye to the girls and had back to Prague. Before that drove to Karlstejn castle and Big America quarry. After that decent Prague party together with Jitka (gin for days). Last day we got to see some Prague (Vyšehrad, Charles bridge , Prague castle, Oldtown square,... the main stuff). And that's it. It always saddens me to the highest level, Rob had to leave. Love you man, see you in Ireland. xoxo
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • prosinec 2015
  • 2 zobrazení
  • 0
  • 00
23/11/15
Ráno mám ambice vydat se na pláž a trochu se vykoupat – smýt ze sebe tu manilskou špínu :D. Nakonec ale volím sprchu a zevl na pokoji. Abych uplně nezlenivěl, procházím se aspoň do 3km vzdálenýho Kárfůru, kde měním zbylý pesos a nakupuju nějaký zásoby. Zpět jsem okolo 1pm, takže dožívám a před 3. se vydávám na mekáč (asi v Asii oblíbený místo na srazy), odkud je odjezd na Desert Safari túru. Klasicky v arabským tempu odjíždíme o půl hodiny pozdějc, protože to by nebyl Arab, aby si před odjezdem nezakouřil a nepodal ruku s 500 dalšíma Arabama (kulturní rozdíly, já vím…). Hodinka cesty a objevujem se u písčitých dun. Přeskakujem do atentátnických bílejch SUV Toyot a asi 10 minut se dunama projíždíme nahoru dolů, doprava doleva, to vše v (ne)patřičné rychlosti. Super, ale krátké. Jsme vyhozeni u jakéhosi pouštního stavení, kde člověk může dělat snad všechny věci typický pro tuhle část světa – projet se na velbloudovi, potřít se henou, ucpat si plíce Šíšou, koupit si koberec, atd. :D. Po volnočasových aktivitách všichni účastníci usedají na polštáře kolem ministolů, v jejichž středu se nachází pódium. Já se přidávám k 2 Anglánům a 1 pšonce (přítelkyně jednoho z A). Už mě to cestování učí se socializovat :D. Všem vystoupení předchází vanabý west uvedení, kdy chlápek u mikrofonu mluví o droping a beat a hitting the floor, načež pustí arabskej fólklor. První vystoupení je chlápek v nelidsky velkým kroji, kterej se dobrejch 10+ minut točí na jednu stranu, držíc v rukou cosi ve tvaru kola. Mění je po pár otočkách vždy v jinej tvar a na konci jich má v rukách asi 7, což po začátečních rozpacích, jakože vo co tady jde, budí docela respekt. Dostáváme najíst a ještě s hubou u talíře jsme nuceni zvednout oči k pódiu, kam přiběhl dropnout nějaký býty a trefit podlahu krotitel ohně(?). Klasika jako v zoo. Párkrát to polkl, hodil do vzduchu, protočil za zádama, a tak. Standart. Následuje hlavní chod, zahrnujíc hodně zeleninových věcí, cizrnu, placky, různý omáčky a nějaký to maso. Pořádnýmu arabskýmu večeru už chybí jen jedna dvěc. Ano, správně, vystoupení břišní tanečnice. No, někdy mi přišlo, že těch břich měla aspoň 5, ale rozpohybovat to uměla slušně :D. Šou je u konce, ale jó, dobrý to bylo. Člověk se dobře najedl a koukl tomu arabskýmu světu pod (trochu očividnou) pokličku. Teď už jen noční Dubají na ubytko a spát.
Ubytko – Dubaj Easy Flat hostel (=20$)

24/11/15
Poslední den v Dubaji mám víceméně v plánu prozevlit na pláži a jelikož mám celej den (odlet v 9:30pm), vydávám se k 5km vzdálený pláži pěšky (no dirhamy no funny). Po cestě se ještě zastavuju u v podstatě jediný old-school památky na jih od creeku – Jumeriah Mosque. Moc se necejtím na to, jít dovnitř (ono by se to z mý přítomnosti dost možná vznítili). Navíc ČR v mešitě nechceme, jak praví facebook. :D. Tak jen fotím a pokračuju k pláži. Tady mě ale čeká nemilý překvapení. Probíhaj zde jakýsi konstrukční práce a pláž je tady nepřístupná. Teď už teda na metro musím, 12km se mi jít nechce. I tak musím jít přes 3km na metro a to samý mě čeká z metra na pláž. Takže 7km chtě nechtě. Konečně jsem tady. Píseček, moříčko a po levici majestátní(?) Burj al Arab. Uplně jak z časopisu na vysněnou dovolenou. V Dubaji je výjimečně zataženo a občas spadne i ňáká kapka, tak do moře skáču jen na chvilku a na hodinku usínám. Pár selfíček s hotýlkem a jde se dom. U stanice metra je další z obřích molů, tak ještě nakupuju ňákej žvanec. Při přestupu na letištní bus se opět potkávám s Tomem a Martinou z Nymburku, na který mám tuto dovolenou docela štěstí. Teď už jen přežít čekání na let (hodinová WiFi zdarma to usnaďnuje :D) a hurá do Maďárie. Mám štěstí a celou řadu mám v letadle pro sebe a dobře se mi tak spí. Přistání, šok ze zimy, transfér k nymburskýmu kočáru (byl mi nabídnut odvoz, juvej) a hurá za tmy do Brna. Hodinu zmrzám v kraťasích, vyzvedávám věci u sestřenice a celý šťastný a čerstvý usedám do školních lavic.
Filipíny výborné (Manila ohavná :D), leč krátké. Dubaj v pořádku, ale netřeba více.
Papa a zas někdy.
Kategorie: cestování
více  Zavřít popis alba 
  • listopad 2015
  • 63 zobrazení
  • 0
  • 00

Nebyla nalezena žádná alba.

Aktivní od

12. září 2013

Pohlaví

neuvedeno

Datum narození

neuvedeno

Webová adresa

neuvedeno

Mí oblíbení lidé na Rajčeti

reklama